Naše akce
Vzájemná objetí přátel, úsměvy, vzpomínky, slzičky dojetí, taková byla atmosféra celostátního setkání volyňských Čechů, konaného 28. listopadu 2015 na Ministerstvu obrany ČR v Praze. Na dvě stovky krajanů a jejich potomků ze všech koutů republiky přijelo vzpomenout na hrdinství volyňských Čechů, kteří před sedmdesáti lety jako příslušníci 1. Československého armádního sboru v SSSR bojovali se zbraní v ruce za znovuobnovení Československa. Obzvláštní pozornosti se těšili žijící veteráni, jejichž zástupci zasedli v čestném předsednictvu. Organizátoři setkání - Sdružení Čechů z Volyně a jejich přátel - počítali s účastí všech generací. Dospělým účastníkům nabídli shlédnutí putovní výstavy „Návraty volyňských Čechů“, děti se mohly zabavit v herně, výtvarné dílně, i při projekci pohádek v kinosále.
Hlavní program, probíhající ve velkém sále ministerstva, byl velmi pestrý, poučení se střídalo s kulturními zážitky, i s chvílemi pro vzpomínky přátel. Slavnostní atmosféru programu doprovodil zpěvem státní hymny a písní volyňských krajanů mužský sbor Gentleman Singers. Podnětem k veřejné diskusi byly přednesené příspěvky historiků. Profesor Jaroslav Vaculík z Masarykovy univerzity Brno, pohovořil o Blaníku, ilegální odbojové organizaci volyňských Čechů. PaedDr. Jozef Rodák, jeden ze zakladatelů Dukelského muzea ve Svidníku, hovořil o historii budování tohoto muzea a o svých kontaktech s volyňskými Čechy, sahajících do přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století, výslovně jmenoval Václava Širce ze Žatecka, autora řady příspěvků ve sborníku Dukla večne živá. Historik a spisovatel PhDr. Karel Richter, CSc., po svém vystoupení věnovaném ryzímu češství volyňských Čechů, vzbudil všeobecný potlesk vstoje. PaedDr. Jaroslav Moravec se zamyslel nad houževnatým vlastenectvím malé čtyřicetitisícové minority volyňských Čechů, ztracené v moři národů na Ukrajině, jež přivedlo v roce 1944 na dvanáct tisíc volyňských mužů a žen do řad Svobodova 1. Československého armádního sboru v SSSR. V bojích pod Duklou, u Liptovského Mikuláše, na svazích Malé a Velké Fatry, a při osvobozování Ostravy skládali životní maturitu ze svého vlastenectví. Dokumentární paměť této historie připomněl ve svém vystoupení pracovník Národního archivu v Praze Roman Štér.
V diskusi zazněla kritika nezájmu většiny české populace o historii svého národa, neúcty k jeho hrdinům, a především hlubokého nedocenění významu vojáků východního odboje za druhé světové války. Cožpak českoslovenští Židé, Rusíni a Ukrajinci, povětšinou zubožení propuštěnci ze sovětských lágrů, a dvanáct tisíc volyňských mužů a žen (čtvrtina veškeré české populace na Volyni), organizovaných v československé vojenské jednotce v SSSR, si nezasluhují stejné vážnosti jako je tomu dnes v případě českých a slovenských pilotů sloužících za války na západě?
Pro volyňské Čechy jsou posvátnými místy Český Malín, obec na Volyni, kde bylo zabito 374 nevinných krajanů (počtem obětí srovnatelný s Lidicemi), a Dukla, jako symbolické místo největší a nejkrvavější bitvy našich novodobých dějin. Každoročně na ně vzpomínají a pravidelně je navštěvují, ve svých rodinách udržují tradici historického povědomí. Dokladem je i projekt „Příběhy našich předků“, podle něhož měla nejmladší generace - školáci a studenti - literárně zpracovat osudy krajanských rodin, za první i druhé světové války, případně též běžný život v době míru. Dva příběhy, zaslané koordinátorce projektu Dagmar Martinkové, jejich autoři na setkání přednesli.
Dojemný byl průběh veřejné prezentace nedávno vydané publikace Karla Richtera Historické drama volyňských Čechů, v níž autor s využitím poznatků dlouholetého vlastního výzkumu a množství memoárů volyňských krajanů vytvořil historicky věrný, čtenářsky působivý, přehled historie volyňských krajanů. Autogramiáda autora zabrala celou dobu polední přestávky a na konci programu do ní účastníci setkání spontánně zapojili i přítomné volyňské veterány – tankistu plk. Karla Šeráka původem z Boratína, radistku Věru Suchopárovou (roz. Skřivánkovou) z Českého Straklova a spojaře plk. Václava Kuchynku z Českého Závidova.
Jsem rád, že setkání vyznělo jako upřímná pocta hrdinným předkům. Každá sebelépe míněná slova úcty může od příslušníka generace, která válku nezažila, znít sedmdesát let po válce poněkud účelově. Naproti tomu generálporučík Vilém Sacher (1907-1987), někdejší velitel 3. brigády 1. Čs. armádního sboru v SSSR, sestavené převážně z volyňských Čechů, poznal volyňské krajany bezprostředně, byl s nimi často v jejich nejkritičtějších životních situacích. V létě 1944 vedl dělostřelecký výcvik volyňských nováčků v táboře u Sadagury, velel jim za bojů u Dukly a při osvobozování Slovenska, koncem války s nimi došel až na střední Moravu. Do svého deníku si 6. května 1945 na Hané, někde mezi Holešovem a Hulínem, o volyňských vojácích zapsal:
... „Při vstupu do armády jim přislíbili dobrá hospodářství. Stavení, pole a nářadí.
Pozoruhodní lidé. Často jsem se v duchu ptal: Zač bojují? Za starou vlast, za rodinu? Nebo za nové lány s hospodářskými usedlostmi? Asi za všechno dohromady. Chtěli začít nový život ve staré vlasti. Skromný cíl, za který jich už tolik zaplatilo vším.
Brigáda v Sadaguře byla převážně volyňácká. Mladí i starší. Povahově měkčí, hloubaví jako Čeští bratři. Poslušní a učenliví vojáci. Dobrovolně opustili Volyň a své blízké. Dnes jim patří jenom to, co mají na sobě.
Na počátku karpatsko – dukelské operace prošli krvavým ohněm. A tak to šlo dál. Táli jako jarní sníh. Kolik jich asi k dnešnímu dni v brigádě zůstalo? Volyňským Čechům bychom měli jednou postavit památník. Z dobrého kovu. Oni na válku nikdy nezapomenou a my všichni bychom neměli zapomenout na ně.“
Tolik generálova brilantní analýza „duše volyňského vojáka“. Zamyslíme-li se hlouběji nad jeho slovy, pochopíme vlastenectví dnešních potomků volyňských Čechů, a jejich odhodlání houževnatě bránit památku svých předků.
Závěrem snad jen douška k bývalým volyňským vojákům.
Milí veteráni – Za všechno co jste pro naši těžce zkoušenou zemi v letech druhé světové války udělali, díky. Jste svědomím národa, buďte ještě dlouho mezi námi.
Potřebujeme vaše svědectví jako obranu proti falešným vykladačům dějin.